Lukáš 15

¹Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli.

²I reptali farizeové a zákoníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá a jí s nimi.

³I pověděl jim podobenství toto, řka:

⁴Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti, a nešel k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?

⁵A nalezna, jistě by ji vložil na ramena svá s radostí.

⁶A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, neb jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.

⁷Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, nežli nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.

⁸Aneb žena některá mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezažže svíce, a nemete domu, a nehledá pilně, dokudž nenalezne?

⁹A když nalezne, svolá přítelkyně a sousedy, řkuci: Spolu radujte se se mnou, neb jsem nalezla groš, kterýž jsem byla ztratila.

¹⁰Takť pravím vám, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím.

¹¹Řekl také Ježíš: Èlověk jeden měl dva syny.

¹²Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl statku, kterýž mně náleží. I rozdělil jim statek.

¹³A po nemnohých dnech, shromáždiv sobě všecko mladší syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, živ jsa prostopášně.

¹⁴A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.

¹⁵I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal do vsi své, aby pásl vepře.

¹⁶I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, a žádný nedával jemu.

¹⁷On pak přišed sám k sobě, řekl: Aj, jak mnozí čeledínové u otce mého hojnost mají chleba, a já tuto hladem mru!

¹⁸Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,

¹⁹A již více nejsem hoden slouti syn tvůj. Ale učiň mne jako jednoho z čeledínů svých.

²⁰I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím hnut jsa, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.

²¹I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a jižť nejsem hoden slouti syn tvůj.

²²I řekl otec služebníkům svým: Přineste roucho to první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.

²³A přivedouce tele tučné, zabijte, a hodujíce, buďme veseli.

²⁴Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.

²⁵Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.

²⁶I povolav jednoho z služebníků svých, otázal se ho, co by to bylo.

²⁷A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.

²⁸I rozhněval se on, a nechtěl tam vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.

²⁹A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil, avšak nikdy jsi mi nedal ani kozelce, abych také s přáteli svými vesel pobyl.

³⁰Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu tele tučné.

³¹A on řekl mu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.

³²Ale hodovati a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.